Nemusíte být za všech okolností jen pozitivní

„Musíš být pozitivní. Musíš myslet pozitivně.“
„Nesmíš projevovat negativní emoce a už vůbec ne negativní myšlenky!“

Taky slýcháte podobné fráze od některých lidí ve svém okolí? Já jim budu říkat ONI. Také se vám stalo, že jste za vaše negativní emoce či myšlenky dostali tzv. seřváno? Nebo jste se dozvěděli, že „ONI“ jsou ti lepší, protože praktikují východní filozofií, která je naučila býti vyrovnanými a pozitivními. A „ONI“ také chodí na ezoterické semináře a dokáží proto vše nechat plynout, protože vše zařídí osud, nemá smysl se snažit, vše dopadne tak, jak má.

Samozřejmě je v tom trochu ironie a záměrně jsem to vyhnal do extrému 🙂 Ale opravdu jsem se setkal s lidmi, kteří takto uvažovali a svým způsobem se i povyšovali nad ostatní, protože „ONI“ jsou ti osvícenější a vyzrálejší a lepší než ti, kteří občas mají negativní pocity, negativní myšlenky a potřebují si občas zanadávat.

Jak to tedy je s tím pozitivním myšlením?

Pravdou je, že každým dnem programujeme náš mozek, naši mysl tím, jak uvažujeme. Budu-li např. uvažovat o tom, že něco nedopadne dobře, že dnešní den bude stát za houby, budu pořád mluvit o problémech, starostech, potížích atd., tak se tak opravdu stane. Když například pojedu na schůzku za klientem, který je problémový a já se tím budu od rána trápit a v hlavě si přehrávat černý scénář toho, jak to blbě dopadne, tak se na 99,9% spolehněte, že to opravdu dopadne blbě. (Nemám rád nic na 100%, proto jsem nechal 0,1% jako možnost, že to dopadne třeba jinak 🙂 ). Naše myšlenky totiž ovlivňují to, jak se cítíme a jak se chováme, i když si to sami třeba neuvědomujeme.

Účastníkům svých seminářů doporučuju, když trénujeme komunikaci nebo zvládání obtížných situací s klienty, aby mysleli pozitivně. Aby si místo problému představili řešení. Když např. pojedu na schůzku za složitým klientem, tak si budu v hlavě přehrávat scénář, jak to vše zvládnu s nadhledem, klidem, úsměvem na tváři. A že ten můj klient bude v pohodě, bude komunikativní a ochotný hledat společné řešení typu výhra-výhra. Vyzkoušejte to a uvidíte, že fakt nekecám!

Pozitivní myšlení je fajn a vyplácí se více, než mít pořád negativní myšlenky a ve všem vidět problémy. Ale mohu také projevit negativní emoce nebo musím zůstat pořád pozitivní, usměvavý a hlavně nic neřešit?

Zůstávat či nezůstávat jen pozitivní?

Hodně lidí měří svůj život podle toho, jak moc dokáží být pozitivní.
Přišel jsem o práci? Super! Aspoň mám možnost vycestovat, odstěhovat se do jiného města či státu a poznávat nové lidi a nová místa.
Křičí na mě doma manžel? Zakazuje mi chodit ven s kamarádkami či přáteli? A že se to občas zvrhne do domácího násilí? No s tím přeci nic nenadělám. Tak to má být, to je holt můj osud. Musím to nechat plynout, protože důvěřuju moudrosti vesmíru a není v mé moci to změnit. Hlavně ale musím zůstat pozitivní! 

To jsou fakt kraviny. Pravdou je, že život prostě není fér a umí být občas dost krutý. Lidé se někdy chovají jako kreténi a štvou nás. Nehody se holt stávají, věci a myšlenky se občas pokazí. Ale tak to prostě je. Sice se pak cítíme úplně na dně, ale to je v pořádku. Negativní emoce mají v našem životě také své místo. A pokud budu popírat své negativní emoce, budu je potlačovat, tak to dříve či později bohužel odnese moje zdraví. Vztek je přirozenou součástí nás samotných, našeho života. Problém není to, když se někdy rozčílíme a třeba vynadáme tomu, kdo nás naštval, kdo se k nám choval hnusně a bez úcty. Problém je až to, kdybychom tomu dotyčnému dali pěstí, nebo mu ze vzteku např. odřeli auto.

Tím, že popíráme problémy v životě, tak se neučíme je zvládat

Když se nutíme k tomu, abychom byli pořád jenom pozitivní, tak de facto popíráme, že existují nějaké životní problémy. Nebo je zkrátka řešit nechceme a raději se stavíme do role oběti. „Za to já přeci nemůžu. Můj otec je alkoholik, neměla jsem žádné pořádné dětství a teď se ještě musím o všechny a o všechno starat. Holt to je můj osud a já jsem ta oběť, která s tím nic nemůže udělat!“

Teprve když zvládneme vyřešit nějaký svůj problém, tak se budeme cítit šťastnější. Problémy dávají našemu životu svým způsobem smysl. Bez problémů a jejich řešení bychom stagnovali, nikam bychom se neposouvali a nerostli bychom. Pokud se z role oběti přesunu do pozice toho, kdo má moc s tím něco udělat, zároveň získám tolik potřebnou sebedůvěru a další problémy se mi budou řešit už snadněji.

Jak zvládat negativní emoce?

Pokud si připustíme, že je naprosto OK být občas frustrovaný, negativní, cítit vztek, zklamání, lítost atd., a že můžeme ze sebe tyto negativní pocity nechat odejít, tak se budeme cítit mnohem lépe a svobodnější. Pokud chceme vyjádřit své negativní emoce, můžeme to udělat například takto:

Vyjádřit je tak, aby to bylo společensky únosné a přijatelným způsobem.
Agresivně řvát někde na ulici plné lidí nebo v kanceláři mezi kolegy není zrovna ideální způsob. Doporučuju vyhledat soukromí a tam si můžete nadávat a křičet jak budete chtít. A nebo ostatním sdělte, že jste teď fakt vytočený a že potřebujete jen vyventilovat negativní pocit a užít si tuto negativní emoci.

Vyjádřete negativní emoce tak, aby to bylo v souladu s vašimi hodnotami, které zastáváte
Pokud je např. vaší hodnotou se s nikým neprat a na nikoho fyzicky neútočit, tak kromě vzteku taky vyjádřete, že nehodláte dotyčného udeřit. Že nejste žádný agresivní násilník.

A co říci závěrem?

Někdy se mi stane, že když potřebuju vyjádřit svou negativní emoci, potřebuji si zkrátka zanadávat, tak převážně v kruhu kolegyň terapeutek hned dostanu otázku: „A co bys teď pro sebe potřeboval? Jakou emoci to v tobě teď vyvolává? Co by si s tím chtěl teď udělat?“ Chápu, že to je profesní deformace mých kolegyň, ale někdy se zkrátka nepotřebujeme pitvat v sobě a popisovat, co je to za emoci. Někdy stačí si tu negativní emoci pouze užít, vypustit ji ven, ulevit vnitřnímu tlaku, abyste se zase cítili v pohodě a vyrovnaní 🙂

(Zdroj: Manson, Mark. The subtle art of not giving a fuck.)